Dá se říct, že jsem byl odjakživa líné dítě. Je ovšem taky pravdou, že jsem nikdy nebyl veden k nějakým výraznějším aktivitám. Rodiče nejspíš odhadli proč a nechali mě na pokoji. Sport nebo manuální dovednosti šly tedy už od dětství mimo mě. Mými zálibami se stalo převážně stavění Lega a puzzle a hraní počítačových her. A taky čtení.
Upřímně si už ani nevzpomínám, na čem jsem začínal. Ze školní četby si toho moc nepamatuju, kromě Robinsona a Dášeňky a ostatních knížek tohoto typu, které jsme museli číst všichni. Prvním ucelenějším počinem, o který jsem se začal aktivně zajímat, byla sbírka knížek od Joachima Friedricha Čtyři a půl kamaráda – napínavé dětské detektivní příběhy.
Rodiče museli vypozorovat, že jsem ve čtení nalezl radost, protože podpora v podobě kupování knih a neodvádění pozornosti od čtení jinam tu byla odjakživa, kam mi paměť sahá. Zároveň ve mně museli nějakým způsobem vychovat úctu ke knize i jako k předmětu
takovému. Nemyslete si, nejsem žádný perfekcionista ani netrpím žádnými obsesemi, ale špatné zacházení s knihami zkrátka nemůžu vidět dodnes (mamka tvrdí, že jsem tuto úctu zdědil po ní). I proto jsem si od dětství mohl brávat čtení do vany a věděl jsem, že nepocákám jediný list.
Tuším, že okolo roku 1999 – v mých devíti letech – táta usoudil, že bych s ním mohl projít knihami Pána Prstenů (netuším, kolik úmyslu bylo spjato s příběhem jako takovým, nejspíš mu šlo především o trénování mého hlasitého čtení – asi mu to doporučily učitelky…). Na můj vkus, když si na sebe vzpomenu, bych rok dva počkal, ale proč ne. Mějte na paměti, že tenkrát tu tolik knih ze západu nebylo. I mým rodičům místní knihkupci doporučili Tolkiena až po revoluci, kdy se k nám tyto příběhy mohly konečně dostat. Táta tenkrát trilogii dostal pod stromeček od mamky. Také je potřeba si uvědomit, že v roce 1999 – rodinka se čtyřmi programy v televizi a bez internetu – jsme nikdo netušil, že se na Novém Zélandu už šušká o filmu. Pamatuju si jako včera, když jsem do čtvrté třídy přinesl referát o Společenstvu prstenu. Kamarádi se mi vysmáli: „Co to čteš? Nějaký skřítci a trpaslíci? To je blbost pro děti.“ Rok nato šli na Společenstvo nejmíň pětkrát do kina.
A bylo to. Od třídní učitelky jsem si po dočtení vypůjčil Hobita. Z Anglie v té době zaútočil a zcela nás pohltil Harry Potter. Ve stejné době se mi pod vánočním stromkem objevila modrá kniha o Eragonovi. A když nebylo co číst nového, četlo se znovu již přečtené. Čím dál hlouběji jsem pronikal do světa knih, nechal se jím unášet a tato záliba mě neopustila už nikdy. S pročítáním knih jsem si, ani nevím proč, začal na papír sepisovat různé dodatky tak, jak se mi líbily. Tenkrát jsem slovo prequel neznal, ale to nebylo důležité. K oblíbeným příběhům jsem si sepisoval příběhy v pozadí nebo i pokračování, obvykle jen ovlivněn emocemi a dojmy z právě přečtené knihy.
Když si někdo představí pojem stará škola v praxi, tak můj děda byl tuze stará škola. Prvorepublikové dítě, ve stáří neustále vykládající dojmy z války a příhody ze školy a z vojny. Ostatně jako všem starším se nelíbilo, kam společnost směřuje – s babičkou dlouho neměli
ani telefon, děda neměl rád počítače. Dokonce neměl pochopení ani pro dlouhé vlasy u kluka. Nejspíš si představoval, že jeho jediný vnuk mu bude na dvorku pomáhat u cirkulárky nebo v garáži (což jsem i párkrát zkusil a radši jsme to oba vzdali). Co však děda měl, byl krásný, velmi starý a stále perfektně funkční psací stroj značky Hermes. Moje lenost a vidina, že bych stejně dobře jako číst mohl i něco svého psát, mě však spíš hnala na zahradu nebo do pokoje k tomuto dědovu „počítači“ a nutila mě cvakat a cvakat. Tehdy se projevil můj zápal, když jsem polovinu letních prázdnin u babičky procvakal na dědově psacím stroji. A ačkoliv musel být děda občas z jediného a vytouženého vnuka zklamaný, tenkrát přišly první prupovídky typu: „Ten kluk bude spisovatel.“
Ve stejné době jsme s partou kamarádů rádi po škole hrávali „Dračáka“. Musí se opět rozumět, že za tím nebyly žádné postavičky, manuál, skripta, sady kostek, hrací plochy nebo pravidla. Jen čtyři kluci, kousky papíru, tužky, náhodně kreslená mapa a fantazie našeho vypravěče. Avšak zde přišla má první inspirace na vytvoření mapy vlastního území. Bylo mi tenkrát asi dvanáct, když jsem načrtl první polovinu mapy, již jsem bez zásadních změn o deset let později prodloužil o její druhou polovinu, a tak vznikl nový svět.
Prapůvodní verze vymýšleného příběhu pak s příchodem puberty a odchodem na střední školu spadla k ledu. Tak už to bývá. Ve čtení jsem však nikdy nepolevil. Pár let po maturitě, když jsem vůbec netušil, kudy kam světem a životem, jsem objevil kdesi v zapomenutém brajglu sešit s náčrtem původní mapy a veškeré zápisky a celé úryvky nacvakané na dědově psacím stroji. Tenkrát jsem dost hrával online hry, vlastně jednu, Lineage 2, u které jsem strávil a vyhodil z okna spoustu let. Jak bylo ovšem vidět, láska k fantasy, novým světům, magii a dobrodružným příběhům se nikam nevytratila. A právě tam, na druhém konci sítě, jsem poznal v křesle sedící a za avatarem elfky se schovávající Lauru, která se mi stala blízkou kamarádkou do dnešních dní a která mě přiměla začít realizovat do mysli se znovu vtírající zálusk, a sice se ke psaní vrátit. Za to jí budu vděčný navždy a věnování v první knize je toho důkazem.
A tak jsem začal. Oprášil jsem mapu, vydal se na několik dlouhých procházek a jen přemýšlel a vymýšlel – šlo to hladce, samo. K něčemu jsem se vrátil, spousty nového ke mně přišlo. A já se s vidinou, že mám vymyšlený začátek i konec, pustil do psaní. Začínal jsem o tom psaní mluvit. V hlavě se mi zformoval obrovský příběh, emoce ze samotného přenášení slov na papír byly nepopsatelné – euforické. Asi to někteří z vás znáte, když se pustíte do psaní vlastního příběhu. Ten dojem, že právě pracujete na něčem, co až bude, tak posadí svět a všechny kolem na zadek. Alespoň já si to myslel. A je pravda, že dlouhé roky nikdo mé psaní nebral vážně.
Mezitím jsem přestal hrát L2, odstěhoval se do anglického Manchesteru, kde jsem vyzkoušel několik různých zaměstnání. Dá se říct, že Anglie pro mě byla největším přínosem, co se vrozené lenosti týče. Psal jsem, jak se dalo. Ve volné dny. V práci o pauzách, v autobusech, zašitý někde v dílně, aby mě nikdo neviděl, víkendy, dlouho do noci. A dne 6. ledna roku 2016 byl první díl dopsán. Nikdo to nikdy nebral vážně, dokud jsem rukopis nenabídl rodině a známým k přečtení.
I přes dobré ohlasy vypadal text prvotiny tak, jak vypadá každá prvotina hned po dopsání. I proto věřím, že mi jej žádný nakladatel u nás nechtěl vydat, a že jsem jich tenkrát s nadšením a elánem obepsal hodně. Ale spoustu věcí jsem tenkrát ještě nevěděl. Po menších úpravách a vychytání nejhorších chyb jsem se ihned pustil do druhého dílu, jehož obsah mi už roky nedával spát. Během psaní prvního dílu se mi v hlavě vyrojilo tolik nových věcí, na některé z nich již došlo, na některé dojde až v daleké budoucnosti. Druhý díl jsem dopsal až v roce 2021. To už jsem žil zase v Čechách a zrovna jsem odešel z nepěkného vztahu, během něhož nebylo dvakrát žádoucí, abych se psaní aktivně věnoval. Dva a půl roku pauzy sebere člověku elán, ten rozjetý vlak vám ujede a vy už ani necítíte zbytky tepla v zahřátých kolejích.
Téhož roku se mi ovšem naskytla příležitost konečně se prosadit jako korektor českého jazyka a editor v menším pražském nakladatelství, kde jsem pronikl do knižní branže a pochytil spoustu zkušeností z prostředí vydávání knih. Těsně před odchodem z této práce a usídlení se v rodinné firmě, kde jsem nabyté zkušenosti mohl začít zúročovat, jsem již tušil, že cestou pro Černý měsíc bude nakonec vlastní vydání. Ale ještě pár let stále vítězil strach a. A musím se přiznat, že i jistá nechuť se do podobně komplikovaného kroku pouštět. Pokud jsem ovšem měl někdy svůj sen opravdu sevřít v dlaních, bylo nezbytně nutné se odhodlat. Bylo třeba zaujmout konečné stanovisko k tomu stále hlasitěji křičícímu hlasu: „Takhle, nebo nijak! Pusť se do toho teď, nebo se neodhodláš nikdy.“ (Tóny toho hlasu také dost často zněly jako vylouděné z hlasivek mojí sestry…)
A tak rozhodnutí, na rozdíl od původního textu, dozrálo. Vzal jsem Minulost a znovu ji celou pročetl – snažil jsem se objektivně škrtat, přepisovat (nikdy však dějově), dolaďovat… To vše jen proto, abych po půl roce práce na rukopisu zjistil, že můžu začít zase od začátku. Nechtěl jsem úpravy ale přešvihnout, aby ve finální podobě nebyl text úplně jiný. I dnes bych řadu věcí dokázal přepsat a myslím, že každý autor by uměl svoji knihu přepisovat donekonečna. Jakmile jsem byl spokojený, pustil jsem se do dalších kroků (o mnohých z nich jsem doposud neměl ani páru). O tom, co obnáší samovydání knihy, vám povím třeba zase v jiném článku, neboť je toho sakra hodně. A když jste na to sami…
Měsíce rychle plynuly. Přišel čas, kdy bylo vše hotovo, a jen se čekalo. A pak nastal ten den. Poslední a zároveň první. Dne 5. prosince roku 2024 (řekněme po 13 letech od prvního uchopení pera) dorazila. A ne sama. Na jedenácti paletách jich dorazily tři tisíce o váze 51 tun. Vzal jsem do ruky první knihu…
… byla krásná…
… byla obrovská…
… voněla novotou, čerstvými stránkami, milovanou vůní dětství…
… byla reálná.
Děda tady už řadu let není. Neexistovala šance mu ukázat, jak se jeho prupovídky o klukovi spisovateli staly realitou. Stará škola by nejspíš ani neměla pochopení pro příběh, který nakonec ten malý nekňuba, levý na manuální práce na dvoře, sepsal. To jsem si naprosto jistý. Můžu jen doufat, že ta samotná skutečnost, že se splnil vnukův sen, by mu stačila.
Mně stačí.
Filip Beneš